Vím jak chutná vzduch 2.kapitola

18. září 2012 v 19:26 | Demi
Dříve jsem ráda vyrážela s kolegyněmi do města, ale časem jsem si zvykla přidávat se k nim, až když byly po večeři. Chlá­cholila jsem se tím, že by ostatní nepochopily, jak to že já si dávám jenom jeden chod, zatímco ony si pochutnávají na ně­kolika. Brzy to bylo tak, že jsem přicházela kolem jedenácté hodiny s prázdným žaludkem a bavila se s nimi až do rána.
Byla jsem sama se sebou spokojená, líbila se mi ta nově
nabytá moc. Konečně jsem dokázala dělat něco pořádně. Pra­covní nabídky se jenom hrnuly a všichni shodně prohlašovali, že jsem hezčí než kdy dříve. Ale moje sebedůvěra, která by díky všem těm pochvalám měla vyrůst až do nebe, se naopak scvrkávala. Jestliže se mi za tak krátkou dobu podařilo takhle zkrásnět, jaké zázraky bych teprve mohla dokázat za pár měsí­ců? Trávila jsem neuvěřitelnou spoustu času plánováním roz­vrhu svých dnů.
Každý den mi začínal kolem deváté, kdy jsem mírně zniče­ná náročným nočním životem vstávala z postele. Vypila jsem hrnek kafe a dala si cigaretu. Pila jsem dvakrát tolik kafe a kouřila dvakrát tolik cigaret než před Vánoci. "Není to zdra­vé," radil mi můj chytrý vnitřní hlas, zatímco ten druhý, vytr­valý, byl přesvědčen, že to je nevyhnutelné, pokud chci dosáh­nout svého cíle a ještě víc zhubnout. Dopoledne mi uteklo při návštěvách klientů, první přestávka byla až na oběd, který jsem rychle odbyla miskou polévky. Ostatní si vůbec nevšim­li, jak málo jím, protože jsem je po celou dobu oběda něčím bavila. "Jak je to s nimi jednoduché," myslela jsem si vždyc­ky, když jsme vstávali od stolu a oni si hladili plné břicho. Přišlo mi zvláštní, jak rychle jsem si zvykla jíst tak málo, aniž bych cítila hlad. Odpoledne jsem trávila většinou v agentuře s modelkami, které zrovna nebyly v práci. Sesedly jsme se ko­lem kulatého stolku, pily colu light, kouřily a smály se až do večera. Pro mě osobně to bylo s jídlem nejhorší večer. Večeře jsem odjakživa milovala, ale teď bylo potřeba vypořádat se s nimi co nejrychleji. Čím kratší dobu jsem večeřela, tím míň jsem toho snědla. René několikrát poznamenal, že jsem při našich dřív tak romantických večeřích najednou jak duchem nepřítomná.
"Jsem jenom unavená," pípla jsem a zahrnula ho polibky,aby přišel na jiné myšlenky. Ve dne tvrdě pracoval a kolem desáté, kdy jsem se já začala probouzet, už padal únavou. Toužila jsem po nějakém povyražení a Tokio bylo pro milov­níky nočního života jako já ideální. Často jsem vyrážela do města sama, a stejně nakonec skončila v družném rozhovoru s tím nebo oním. Nikdy mi nedělalo problém dát se s někým do řeči, a seznámila jsem se tak s těmi nejneuvěřitelnějšími lidmi.
Jednou večer, když jsem ucucávala bílé víno, které jsem si zvykla pít místo kaloricky vydatného piva, jsem se seznámila s Kristiannou - hezkou blondýnou, která studovala japonšti­nu. Byla to přesně ta kamarádka, jakou jsem hledala. Otevře­ná, ambiciózní a neuvěřitelně milá. Brzy jsme zjistily, že toho máme spoustu společného, a zanedlouho jsme spolu trávily hodně času. Když jsem nebyla na castingu nebo v práci, vyse­dávaly jsme hodiny po kavárnách s kafem a cigaretou a poví­daly si. Byla chytrá a já ji měla ráda. Většinu dne strávila na univerzitě, ale když měla chvíli čas, chodila trénovat do posi­lovny. Já nikdy předtím do posilovny ani nevkročila a ani jsem nic takového neměla v plánu. Ale záviděla jsem jí její vůli. Vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, že to rozhodně potře­bovala víc než já. Byla mnohem menší a vážila o deset kilo víc. Připadala mi hezká, ale souhlasila jsem s ní, že pár kilo by shodit mohla.
Když musel René několik týdnů nato odjet na služební cestu, nastěhovala jsem se ke Kristianně do jejího hezkého bytu. Kristianna chtěla zhubnout a já seji rozhodla podpořit.
"Ty snad přece už hubnout nebudeš?" ptala se překvapeně s pohledem upřeným na moji už tak útlou postavu. Za dva měsíce se zbavila čtyř kil a ještě jsem nebyla se svým tělem tak spokojená.
"Ne, ne," vykoktala jsem a v duchu si říkala: "To si piš, že jo." Nesměla stát mému plánu v cestě, a tak jsem ji urychleně přesvědčila, že hledám zdravější životní styl a že jenom a prá­vě ona mi s tím může pomoct. Kristianna, která byla vždycky ochotná pomáhat všem, mě podpořila a slíbila mi, že spolu se určitě naučíme žít zdravě a bez přemíry tuků.
Neměla nejmenší příležitost odhalit, že můj tajný plán je shodit dalších pár kilo. Jednoho večera to však málem skonči­lo špatně. Cestou z baru jsme se neudržely, zašly do KFC a na­koupily tam, co se dalo. Smály jsme se tomu prohřešku celou cestu domů a už se nám sbíhaly sliny. Vrhly jsme se na jídlo a moje hladové tělo si vychutnávalo každé sousto. Jenže když jsme to celé snědly, měla jsem tak špatné svědomí, že jsem to nemohla vydržet. Stáhl se mi žaludek, běžela jsem do koupel­ny a strčila si prst do krku. Bohužel jsem se přitom rozkašlala a Kristianna se hned přiběhla podívat, co se děje. A já tam stá­la s vystrčeným zadkem a s prstem v puse. Samou hanbou jsem se ani neodvažovala na ni podívat, tak trapně mi bylo.
"Udělalo se mi hrozně zle, Kristianno," brečela jsem, když mě objala.
"Marie, proboha, snad jsi než vracela schválně?" Viděla jsem, že má strach, a rozbrečela jsem se ještě víc.
"Ne, to víš, že ne," pobrekávala jsem, "akorát už prosté ne­snesu nic tučného." Bylo na ní vidět, že jsem ji zas tak úplně nepřesvědčila, ale když jsem se vybrečela, dala jsem se do vy­právění veselé historky z práce a za chvíli už jsem cítila, že mi věří. Byla jsem přece úplně v pohodě, jenom se mi udělalo špatně.
Když jsme konečně šly spát, potichu jsem brečela. Předtím jsem si nikdy prst do krku nestrkala. Co se to se mnou děje? Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem konečně našla způsob, jak se jídla zbavit. Teď budu zase moct večeřet s ostatními z agentury i s Reném a Kristiannou, a když toho sním moc, tak se prostě stačí vyzvracet. Konečně jsem zhubla a nic na světě mě nepřinutí zase přibrat.Ty dva týdny, co byl René pryč, utekly jako voda a já si celá šťastná zase balila tašku, abych se k němu mohla zpátky nastě­hovat. U něj doma bude mnohem jednodušší nejíst příliš moc. Je přece celé dny pryč, takže jediná doba, kdy budu muset něco sníst, je večer. Kristiannina kúra vzala brzo za své a já byla nucená jíst mnohem víc, než jsem sama chtěla, protože jsem se bála, aby nezjistila, že něco není v pořádku. Ani zvra­cet jsem se už u ní znovu neodvažovala, protože v jejím ma­lém bytě bylo všechno slyšet.
Takže jsem byla radostí bez sebe, že se zase stěhuju domů. René cítil, jak jsem šťastná, a přestal se už zmiňovat o tom, že toho moc nejím. "To víš, modelky moc nejedí," smála jsem se a to ho přesvědčilo. Jesper mi dál psal týden co týden a já si uvědomovala, že takhle by to být nemělo. Na jednu stranu jsem Jespera milovala, na druhou stranu jsem si ale byla jistá, že z toho nakonec stejně nic pořádného nebude. René věděl, že mám v Dánsku přítele, ale doufal, že to časem vyšumí. Nenutil mě dělat konečné rozhodnutí a já mu za to byla vděčná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 find-your-happiness find-your-happiness | E-mail | Web | 18. září 2012 v 20:49 | Reagovat

tuhle knížku už jsem četla několikrát...je asi nejlepší s tímhle tématem :)

2 Em. Em. | Web | 18. září 2012 v 21:09 | Reagovat

teď jsme trošku ve spěchu, takže si to přečtu i s prvním dílem později ale spřátelím moc ráda, jsme na tom podobně, i co jsem koukala na fotky pár článků zpátky :)

3 Nicole Nicole | Web | 19. září 2012 v 8:39 | Reagovat

Čítala si knihu holčička, která nechtela vyrust? tiež je velmi zaujímavá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama