Vím jak chutná vzduch 1.kapitola

18. září 2012 v 15:33 | Demi
Moje podrážděnost rostla a rostla, čím víc jsme se blížili k Jesperovým prarodičům. Jak já jenom nesnášela tuhletu kome­dii, které se říkalo vánoční večeře. Trvalo to zpravidla dvanáct nekonečných hodin, než jsme se zas dostali do auta a jeli do­mů, a za těch dvanáct hodin se stihlo probrat všecko, od fan­tastického fotbalového talentu Jesperova mladšího bratra až po babiččino bolení v kříži, které ji trápilo už léta.
Když Jesperova maminka otevřela dveře, snažila jsem se vyloudit na tváři úsměv. Byla to vždycky ona, kdo nás jako pravý generál nadirigovala na naše místa a čekala, až se na ni vděčně usměju za to, že mě zas po roce posadila vedle strýčka Dennise z jižního Jutska. Ne že bych měla něco proti jižnímu Jutsku nebo strýčku Dennisovi, jen jsme si prostě neměli moc o čem povídat. Těch pár vět o počasí vystačilo tak na prvních pět minut; zbývajících 11 hodin a 55 minut jsem se tedy, jak se dalo čekat, smála s ostatními tchyniným veselým historkám a objímala už po sto padesáté páté dědečka.
Podívala jsem se přes stůl na Jespera, který byl ve svém živlu. Seděl samozřejmě po boku své matky a všichni ho jako vždycky vychvalovali až do nebes. Jeho úsměv byl s přibýva­jícím odpolednem čím dál širší a jeho oči víc a víc zarudlé. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co tam sakra mezi těmi lidmi dělám, když s nimi nemám vůbec nic společného.
"Ty máš teď ale pěkně baculaté tvářičky," pokřikovala na mě přes stůl teta Gerda.
"To myslíš mě?" vykoktala jsem ze sebe celkem mile smě­rem k tomu narůžovělému obličejíku orámovanému trvalou.
"Jo, tebe! Je vidět, žes trochu přibrala. Ohromně ti to sluší!" švitořila zvesela.
"Děkuju," stěží jsem se zmohla na odpověď a koutkem oka zahlédla, jak se Jesperovy červené oči rozzářily. Pusu měl roz­šklebenou jak prasklinu v dřeváku a já se musela fakt přemá­hat, abych na něj přes stůl nezakřičela "ty jsi ale pitomec". Věděl, jak nesnáším, když někdo mluví o tom, kolik vážím. Jako kdybych si sama nevšimla, že moje proslulé tvářičky jako jablíčka jsou teď ještě trochu kulatější. Nakládaná ryba mi bobtnala v puse a já v duchu vystřelila na tetu Gerdu otrávený šíp. Teď už jsem mohla rovnou jet domů, celý den byl totálně pokažený.
Když jsem konečně zas seděla v autě se svým opilým přítelem vedle sebe, pomalu mi začaly po tvářích stékat slzy. Mám ty nej­naducanější tváře na světě a vedle mě sedí tenhle opilý pitomec. "Fakt jsem přibrala?" zeptala jsem se Jespera, který podři­moval s otevřenou pusou a sliny mu tekly po bradě.
"Jo, ale víc tebe je víc pro mě," uchechtl se a štípl mě do prsa. Když jsem mu dávala ruku pryč, měla jsem úplně stažený žaludek.
Druhý den ráno jsem vyhrabala ze skříně starou váhu. Pamato­vala jsem si, že před půl rokem jsem vážila 52 kilo, takže když váha ukázala 54, bylo mi zas do breku. Teta Gerda měla tedy pravdu. Přibrala jsem, a když jsem se podívala pořádně, bylo mi jasné, že se mi nezakulatily jen tvářičky. Obrátila jsem se k zrcadlu bokem a pozorně si prohlížela celé tělo. Dřív jsem měla kůži na břiše pěkně napnutou, teď však byla trochu po-vaďlá a zadek kulatější.
"Do prčic," nadávala jsem si pro sebe, když jsem váhu uklí­zela. Hned mi bylo jasnější, proč už v Tokiu nedostávám tak často nabídky na módní přehlídky. Myslí si zkrátka, že jsem moc tlustá. Chápu je. Japonci jsou přece takoví drobní, a na­jednou si přijde Evropanka s takhle velikým zadkem. Musíš s tím něco dělat, Marie!
Celý zbytek vánočních prázdnin jsem se nemohla dočkat, až budu zase v Japonsku, daleko od Jespera i od celé rodiny, a budu moct v klidu přemýšlet. Až uniknu všem těm sváteč­ním večeřím a debatám o mém životě a mojí budoucnosti v Japonsku. Vždyť kdo ví, jestli mě tam ještě vůbec nějaká čeká? Podle toho, jak se věci měly za poslední tři měsíce, to příliš růžově nevypadalo.
"Však ono to všechno nějak dopadne!" volali za mnou všichni, když mi mávali na rozloučenou na letišti v Kastrupu. Konečně zase sama! S taškou plnou časopisů a blaženým úsměvem na rtech jsem se pohodlně uvelebila na sedadle v le­tadle. No jo, jasně že to všechno zvládnu. Musím se jenom zbavit těch dvou kil, co jsem nabrala, a pracovní nabídky se pak zas samy pohrnou.
Paní vedle mě se dala do hovoru, ještě než jsme se vůbec odlepili od země. Ježíšmarjá, čtrnáct hodin v letadle strávit s takovou ukecanou babou. Snažila jsem se jí odpovídat sice zdvořile, ale velmi krátce a zarytě jsem upírala pohled do ča­sopisu tak, aby jí muselo být jasné, že nemám nejmenší chuť se s ní bavit. Pusu však zavřela, až když nám přinesli jídlo. Rychle do sebe všechno nacpala a s radostí si ode mě vzala čokoládovou tyčinku.
"Tyji opravdu nechceš?"
"Ne, nemám čokoládu ráda," usmála jsem se na ni trochu kysele a v puse se mi sbíhaly sliny.
Odjakživa jsem čokoládu zbožňovala, ale na mé nové cestě za hezčí postavou byla tabu. Když nám později přinesli send­viče, zdvořile jsem odmítla, i když mi nahlas kručelo v břiše. Při příletu do Tokia jsem málem omdlela hlady. Otevřela jsem si colu light, rychleji vypila a doufala, že zazené to nejhorší.
Když jsem přijela, byla kancelář plná modelek bavících se o vánočních prázdninách. Dřív jsem bývala vždycky veselá a přátelská, a teď jsem se najednou přistihla, že stojím někde v koutě se svojí lehkou colou v ruce. Pozorně jsem si prohlíže­la svoje kolegyně a kouřila jednu cigaretu za druhou. Opravdu, většina z nich byla hubenější než já. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?
"Děje se něco?" zeptala se moje bookerka Cathy a pohladila mě po ruce.
"Ne, vůbec nic," odpověděla jsem, ale stejně jsem se ne­mohla udržet. "Připadám ti tlustá, Cathy?"
"Cože, tlustá, to rozhodně ne, ale komu by neprospělo pár kilo shodit?" zasmála se a šla dál. Změřila jsem šiji pohledem a rozhodla se, že tedy každopádně nechci skončit tak tlustá jako ona. Vážila určitě takových 60 kilo a nohy měla jako kůly, protože byla malá.
Časem jsem pomalu začala měnit svoje jídelní návyky. Pře­mýšlela jsem nad každým kouskem jídla a to pro mě bylo něco nového. Předtím mě tohle ani nenapadlo a mezi modelkami v agentuře jsem byla jediná, kdo si několikrát za týden zašel na večeři do McDonald's.
Těsně před tím, než jsem jela domů na vánoční prázdniny, jsem potkala Reného, který pracoval jako logistik pro loďař-skou společnost A. P. Moeller. Byl milý, mladý a ambiciózní
a já s ním začala flirtovat. Občas jsem měla špatné svědomí vůči Jesperovi, který mi věrně týden co týden psal a každý dopis zdobil spoustou malých srdíček. Ale nějak se mi podaři­lo přesvědčit samu sebe, že to je v pořádku. Jesper je v Dánsku a já tady, 10 000 km od domova. René hodně sportoval, já je­nom kdysi dávno dělala házenou, ale teď jsem začala s nadše­ním chodit na dlouhé procházky. Někde hluboko uvnitř jsem cítila, že se ve mně odehrávají podivné změny, ale nechtěla
jsem si to připouštět. Když se chci jako modelka prosadit, mu­sím pro to přece něco udělat, dosavadní způsob života mi zas až tak závratné výsledky nepřinesl. Nakonec to bude nejspíš správné, že jsem teď začala žít zdravěji a více sportovat, říkala
jsem si, když jsem večer ležela v posteli a bolelo mě břicho. Jednou v neděli ráno, když jsem se nimrala s půlkou hous-
ky, se mě René zeptal, jestli nedržím dietu. "Ne, já?" smála
jsem se a vzala si ještě půlku, abych přesvědčila jeho i sebe.
Po měsíci jsem cítila, že mi jsou džíny volnější, a měla jsem z toho radost. Modelky z agentury mě chválily, jakou mám pevnou vůli, že si dokážu odříct sladkosti, a když moje šéfová jednou v pátek večer prohlásila, že vypadám lépe než kdy předtím, nebylo už pro mě cesty zpátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eevee Eevee | Web | 18. září 2012 v 15:35 | Reagovat

ahoj :).. spřátelím moc ráda :) .. hned si tě přidám :)

2 Bí Waldorf Bí Waldorf | Web | 18. září 2012 v 15:53 | Reagovat

Tu knížku bych si moc ráda přečetla! Zkusím ji najít v knihovně nebo někde na netu. Díky za tip :))

3 R. R. | Web | 18. září 2012 v 15:57 | Reagovat

ohhhhhhhhhhhhh je to super!

4 Nicole Nicole | Web | 18. září 2012 v 16:52 | Reagovat

Túto knihu som prečítala na jeden dych.Je super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama